Historie

Obec se poprvé připomíná v roce 1228 (resp. okolo r. 1227) jako majetek kláštera benediktinek při kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Část vsi se v roce 1270 dostala do držení kláštera sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle. Později jiná část vsi patřila vikariátu při chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Na počátku 14. století se zde připomíná zeman Sudek ze Pcher (1318). Zřejmě šlo o třetí nejmenší část vsi, na které v roce 1385 hospodařil také jakýsi Slavibor. Později se „pražský díl“ od roku 1436 dostal k panství Blahotice a „ostrovský díl“ k panství Smečno. V 15. století patřila část vsi ke Kladnu. V 16. století drželi celou ves páni z Martinic a jimi byla natrvalo připojena k panství smečenskému

Od roku 1354 je zde připomínán farní kostel sv. Štěpána. Byl goticky rozšířen na trojlodi a v roce 1709 barokně upravován. Další úpravy pocházejí z let 1894-1895.

Sv. Štěpán je patronem koní, pacholků u koní, kočích, zedníků, krejčích, kameníků, tkalců, tesařů, bednářů. Zemřel v roce 40 v Jeruzalémě jako první mučedník křesťanství a proto je nazýván Prvomučedníkem. Byl dobrým kazatelem a při jednom jeho kázání vznikl spor s některými z naslouchajících Židů. Nakonec byl obviněn z hanobení Boha, předveden před soudce a odsouzen. Dav ho po rozsudku vyvedl z města a před damašskou bránou usmrtil ukamenováním.

Štěpán je téměř vždy zobrazován jako mladý jáhen a k jeho hlavním atributům patří kameny, které například drží v ruce. Někdy jsou na Štěpánově hlavě, v jeho dalmatice (liturgické roucho), ve svatozáři apod.

Téměř čtyři století byla obec součástí panství Smečno pánů z Martinic. Martinicové patřili ke starým českým šlechtickým rodům. Rodovým erbem byl červený štít a v něm dva stříbrné leknínové listy na dlouhých stvolech spojených v kořenovém trsu.

Znak obce Pchery odpovídá následujícímu popisu. V červeném štítě stříbrná, zlaté lemovaná dalmatika, které na prsou leží šest (3,2,1) černých koulí a kterou prorůstají stříbrná lekna tak, že z každého rukávu vyniká list na stonku a dole kořen. Červený štít a stříbrná lekna (leknínové listy) jsou znakem pánů z Martinic, kteří jako majitelé panství Smečno, drželi ves Pchery po čtyři století jak sami, tak později i jejich dědicové Clam-Martinicové. Dalmatika je svrchní liturgické roucho jáhna ve tvaru písmene „T“ a bývá v tzv. liturgických barvách (bílá, červená, zelená, fialová, růžová). Bílá barva je užívána o většině svátcích Páně, o svátcích Panny Marie a svatých, kteří nebyli mučedníky. Sv. Štěpán je obvykle zobrazován v bílé, zlatě lemované dalmatice. Díky černým koulím, které zastupují kameny, je dalmatika jednoznačným symbolem sv. Štěpána, kterému je zasvěcen pcherský kostel.

Obecní prapor lze popsat jako list tvořený třemi svislými pruhy bílým, červeným a bílým, které jsou v poměru 1 : 2 : 1. Uprostřed je bílá, žlutě lemovaná dalmatika, které na prsou leží šest (3,2,1) černých koulí a kterou prorůstají bílá lekna tak, že z každého rukávu vyniká list na stonku a dole kořen. Prapor ve středním pruhu opakuje podobu znaku. Bílé pruhy jsou odvozeny od stříbrných figur znaku.

Název obce Pchery, staročesky Pechry, se pravděpodobně odvozuje od zaměstnání obyvatel, při němž píchali, což lze odvodit od kmene slova pcháč, které označuje bodlákovitou a pichlavou rostlinu. Píchati bylo postaru pcháti a obyvatelé obce se nazývali Píchaři nebo Pcháři. Až do 16. století se proto říkalo ve Pcheřích a ne v Pcherách.

O vzniku obce se nezachovaly zprávy, ale patří k nejstarším osadám ve slánském okrese, což dokazují mnohé předhistorické nálezy o osídlení obce. Stopy po pradávných obyvatelích, náležící do několika období, zůstaly zachovány na sídlištích a pohřebištích. Větší množství cenných důkazů dokládajících vznik obce bylo zničeno při zavádění hluboké orby a v období, kdy se nalezeným předmětům nepřikládal žádný význam. Pod odborným dohledem bylo prozkoumáno jen jedno pohřebiště, ostatní nálezy byly zcela nahodilé.

Při stavbě domů za pcherskými stodolami byly objeveny odpadové jámy se střepy, které byly zdobené volutami, dále hroby se skrčenými kostrami s bronzovými jehlicemi, jantarovým korálem a nádobami únětického typu. Mezi dalšími nálezy stojí za zmínku hroby s kostrami v natažené poloze s nádobami merovejského typu, v Kodřicích nalezené kostrové hroby se střepy nádob s pupíky a kamennou sekyrkou, v Bezděkově nalezený únětický dvojhrob s bronzovými náramky a bronzovým prstenem a žárový hrob z kultury provinciálně římské, z něhož slánské městské muzeum získalo bronzové nůžky.  Na poli za kapličkou byly nalezeny hroby s esovitými záušnicemi z prvního období křesťanství v Čechách, na poli přes cestu byl nalezen hrob s nádobkami a kováním z vědérka. Ve statku č.p. 6 se při kopání jámy nalezla nádobka z hradištní doby. Všechny tyto nálezy byly náhodné a k žádnému dalšímu kopání již nedošlo. Pouze v roce 1894 byly na zahradě statku č.p. 10 prokopány archeologem Václavem Schmidtem, který byl úředníkem cukrovaru ve Zvoleněvsi, tři hroby z doby laténské. U koster se nalezly bronzové náramky, kruhy nad kotníky, spony a dokonce u jedné z koster i železné ozdoby. Před odborným prozkoumáním však již byla část pohřebiště zničena. Archeologické nálezy svědčí o nepřetržitém osídlení katastru obce od mladší doby kamenné do doby  historické.

První písemná zmínka o vsi Pcherách je z r. 1222. Z roku 1228 jsou doloženy platy a desátky, které platila ves ženskému klášteru řádu sv. Benedikta u sv. Jiří na Pražském hradě. Roku 1270 přešla část Pcher spolu se vsí Jemníky, Ovny, Libušín, Vinařice a Žehrovice, jako náhrada za statky, které král zabral, ke klášteru Ostrovskému u Davle, který měl probošství ve Slaném. V období husitských válek byl církevní majetek zabrán od světských vrchností. Roku 1437 dal císař Zikmund Pešíkovi z Blahotic lidi ve Pcherách a Blahoticích, kteří před tím patřili kostelu sv. Víta na Pražském hradě. V letech 1459-60 zastavil král Jiří z Poděbrad Pchery spolu s dalšími obcemi Slanému. Později, okolo roku 1509, Hynka Bořitu z Martinic a na Smečně tyto vsi zaujaly a rozhodl se klášter Ostrovský, který byl majitelem, vyplatit odváděním ročního platu. V roce 1514 byl pan Hynek Bořita z Martinic králem potvrzen jako držitel vsí. Celé Pchery však ke Smečnu nepatřily. R. 1524 tu měl pan Václav Doupovec z Doupova a na Blahoticích poddaného Jana Štraule. Od něj jej získal pan Zdeněk Kladenský z Kladna a dědictvím roku  1543 po něm ve Pcherách získali jeden kmetcí dvůr páni Žďárští ze Žďáru a teprve poté byl získán ke Smečnu. Při dělení smečenských statků v roce 1536 připadly do dílu pana Volfa Bořity z Martinic a na Okoři. Po vymření okořské větve po meči v roce 1590 vlastnila Pchery dcera Eliška Bořitovna z Martinic ke Studeněvsi. Protože se jako sirotek vdala s povolením královským, ale bez povolení poručníka za pana Viléma Zajíce z Hazmburka, propadla své statky podle zřízení zemského a musela v roce 1597 postoupit část poručníkovi Jiřímu Bořitovi z Martinic a na Smečně, který Pchery znovu připojil ke smečenskému statku. V roce 1598 zdědil smečenské panství synovec pan Jaroslav Bořita z Martinic, který byl roku 1622 císařem povýšen do stavu říšských hrabat. Během třicetileté války se opat Ostrovského kláštera Bytomský snažil od něj odkoupit bývalé klášterní statky v okolí Slaného, ale marně, protože potřebné listiny, uložené na kladenském zámku, byly zničeny. Pchery zůstaly majetkem rodiny Martiniců až do jejího vymření po meči. Sňatkem pozůstalé dcery přešly v roce 1791 na rodinu hrabat z Clam-Martiniců, kde zůstaly až do zrušení poddanství v roce 1848.

Nejstarší památkou obce Pcher je kostel založení sv. Štěpána, prvomučedníka Páně. Není znám rok založení ani zakladatel, ale podle seznamu papežského desátku se první zmínka datuje do roku 1352. K původni střední lodi byla roku 1706 povolena přístavba bočních lodí. Uvnitř kostela nalezneme barokní oltář. Cínová křtitelnice má latinský název s chronogramem 1745. V čele pobočních lodí jsou postranní oltáře. V pravé lodi se nachází oltář sv. Martina z roku 1778 s obrazem a soškami sv. Jana a sv. Pavla, v levé lodi oltář Panny Marie Družecké, obnovený roku 1836. Nalezneme zde i obraz Mariánský, obnovený profesorem Ferdinandem Velcem a též i jeho obraz Bůh otec. Vnější část kostela byla opravena v roce 1894 a vnitřní malba je z roku 1926. Vnější část byla opravena dále i v roce 1934. U postranních oltářů nalezneme v dlažbě náhrobek se znaky pánů z Gerštorfu. Zikmund z Gerštorfu žil koncem 16. století ve Vinařicích. Další mramorový náhrobek je v dlažbě pod lavicí u schodů na kůr. Náhrobek pravděpodobně patří úředníku Jakubu Veltrubskému z Veltrub, který byl povýšen do šlechtického stavu panem Jaroslavem Bořitou z Martinic.  Z kostelních přemětů je cenný stříbrný pozlacený kalich s barokním ornamentem a granáty. Na sanktusové věžičce nad kostelem byly dva zvonky. Podle zpráv z roku 1740 nesly jména Eliška a Adolf. Adolf, který pukl v roce 1832, byl vyměněn za zvonek Jana Nepomuckého, Eliška byla přelita v roce 1909 pražským zvonařem Diepoltem. Oba zvonky byly za světové války v roce 1917 rekvírovány a nahrazeny železnými. Za několik let byly vyměněny za nové ze zvonoviny se jmény sv. Václav a Jan Nepomucký. Roku 1942 však byly znovu zabaveny pro válečné účely. Nad kostelem, na místě staré dřevěné zvonice, stojí barokní zvonice s cibulovitou šindelovou střechou z počátku 18. století. Po skončení války pcherská zvonice pustla a až v roce 1932 byla za přispění Státního památkového úřadu opravena v původní podobě.                       

Patronát pcherského kostela patřil ve 14. a 15. století Bratrstvu vikaristů a oltářníků při kostele sv. Víta v Praze, pak od 16. století Bořitům z Martinic a na Smečně, koncem 18. století rodu hrabat z Clam-Martinic, od roku 1918 Ředitelství státních lesů a statků. Od roku 1949 byly všechny kostelní patronáty zrušeny. Než byl postaven pcherský kostel, patřila ves pravděpodobně k Budči, pak ke staršímu kostelu v Želenicích. Dlouhá léta po třicetileté válce patřil k Pcherám i kostel sv. Petra a Pavla na Budči s celou tamní farní osadou.

S farou vždy souvisela škola. Pchery měly již ve 14. století farní kostel a při něm později působil kantor. První zprávy o kantorovi jsou z roku 1599 a později 1622. V letech 1837-40 začala stavba školní budovy. Zákony z roku 1864 byl zrušen školní patronát, který patřil hrabatům z Clam- Martinic na Smečně a byl zřízen školní výbor. Roku 1877 bylo povoleno zřízení třetí třídy. Nová školní budova se stavěla v roce 1884. V roce 1885 byla zřízena 4. třída a v roce 1887 5. třída. Přibýváním dětí došlo k postupnému zřizování poboček. Po odškolení Vinařic v roce 1902, byla zřízena samostatná čtyřtřídní škola obecná. Po 1. světové válce  ubylo dětí a došlo k odchodu většího počtu dětí do měšťanských škol. Roku 1919 byla ve Pcherách zřízena všeobecná dvouletá Živnostenská škola pokračovací na přání Živnostenského společenstva různých živností ve Pcherách. Měla pobočky a oddělení pro dámské krejčové a švadleny. Roku 1932 byla zrušena a žáci přešly do Kladna na Masarykovu školu práce.

V roce 1883 byl založen hasičský sbor v Pcherách a v roce 1876 Občanská beseda, která pomáhala k šíření vzdělání svou knihovnou a pořádáním divadelních představení. Roku 1897 se začalo s hloubením uhelného dolu Theodor.

Ves Humny, dříve Ouny, Ovny či Vuvny, získala svůj název  Humny až v 18. století. Osídlení pochází podle nálezů z doby předhistorické. Byly zde četné nálezy střepů knovízské i římskoprovinciální kultury, pohřebiště se žárovými hroby a popelnicemi ze starší doby halštatské, kostrové hroby z první doby křesťanství v Čechách, hroby s bronzovými předměty. Ves existovala již ve 12. století. Počátkem 13. století náležela ke klášteru sv. Jiří na Pražském hradě. Roku 1270 byla dána klášteru Ostrovskému u Davle. V letech 1459-60 byla, spolu s Pcherami a dalšími vesnicemi, zastavena Jiřím z Poděbrad městu Slanému. Roku 1514  získal ves dědičně pan Hynek Bořita z Martinic. Při dělení smečenských statků zůstala roku 1536 při smečenském panství. Celá ves ke Smečnu nepatřila. Ves scelil až pan Jaroslav Bořita z Martinic.